Wolfgang Lewinski - Poincarého domněnka, inscenováno souborem
Tygr v tísni ve Vile Štvanice.
Poincarého domněnka tvrdí, že každá uzavřená třírozměrná
varieta, na které můžeme každou uzavřenou křivku převést na bod, je povrchem
čtyřrozměrné koule. Poincarého domněnka vzdorovala snahám o důkaz téměř sto
let, než ji v roce 2002 dokázal ruský
matematik Grigorij Perelman. (Wikipedie)
Neumím číst texty
divadelních her. Nevyhledávám tento zážitek a z mých oblíbených Jaroslavových
Požíračů leknínů jsem dokázal přečíst jen prvních patnáct stránek. Přestože mi
tedy „není dáno“, ze stáje Levínského autorů jsem přečetl už tři hry a čtvrtou
mám na nočním stolku (nebudeme si komplikovat život pokusem vyznat se
v tom, který z autorů je Lewinski a který Levínský, kdo je René, kdo
Wolfgang a kdo Leo, kde se vzal Helmut Kuhl a zda je spřízněn se Samuelem
Königratzem… a Miro Bludný? Po tom už vůbec nepátrejte, nebo sem dám odkaz na
Harilu!! To už raději na kakavo do cukrárny za školou se Šimonem Olivětínem!).
Nevím, nevím, zda tento můj zájem o Levínského hry zrovna dosvědčuje kvalitu
dramatického umění autorova – spíše bych s ohledem na můj hendikep
nedostatku představivosti sázel na kvalitu čistě literární. A třeba ještě neinscenované
Klešice je radost číst už jen kvůli dokonalé jazykové stylizaci dramatu.
Poincarého domněnku jsem
četl jako povídku. I když podtitul hry láká na čtyři dialogy a závěrečné
karnevalové balábile. Závěr graduje jako rostoucí funkce s kladnou první i
druhou derivací na celém sledovaném intervalu. Dialogy šéfredaktora, tří
geniálních matematiků a dvou samojediných Marí se točí jak ta nit vyslaná do
uzavřeného jednoduše souvislého třídimenzionálního prostoru, aby na ní po
zatažení zpět nezůstal jediný uzlík. Autor dokázal nemožné – tajemná krása
vysoké matematiky tu hraje hlavní roli, a divák se nenudí.
Ve Vile Štvanice
(ostatně velice hezkém a příjemném divadelním prostoru, divadelní bar v to
počítaje!) jsem poprvé tak silně zavnímal to kouzlo převedení napsaného dialogu
do živé divadelní podoby. Poznával jsem ten rozhovor mezi šéfredaktorem a Marí
Dvě, já ta slova znal, a přitom to bylo tak jiné! Sakra, musí to bejt síla,
stvořit postavy, vybavit je motivací, myšlenkou a slovy… A pak je vidět a
slyšet živé na jevišti!
Tajemné matematické
formule, pronášené ve hře jen tak mimochodem, jsou náramkem, na němž jsou
navěšeny další přívěsky. Autor, jako v jiných svých hrách, nechává na
divákovi, aby se chytil na více či méně zřejmá nepopisná nahození. Dialog Marí
Jedna s Poincarém, či Marí Dvě s Gríšou Perelmanem, je možná nejen o
matematice, jídle a svádění (vždyť nakonec se řeší i otcovství nejspíše
neexistujícího dítěte), ale také je obhajobou géniů. Protože Gríšovo zcela
nepochopitelné odmítnutí milionu dolarů (skvělý marketingový tah, že?!)
z něj v očích nás prostých počtářů dělá tak trochu magora, není-liž
pravda? Autor, sám významný matematik, to tak přece nemůže nechat! A tak je nám
předložen „největší mozek uplynulého století“ jako člověk procházející životem
jako souvislou řadou příčin a následků, člověk analyzující náhody, člověk
vyhýbající se následkům. Nakonec to, že se rozhodne nepřijmout milion dolarů,
je vlastně logické.
Silným nedosloveným
tématem je všudypřítomný židovský živel režijně ještě záměrně zdůrazněný. Obě
Marí jsou Židovky, hlavně Gríša Perelman se k svému židovství opakovaně
hlásí – jistě ne prvoplánově. Sám sebe, a to nejen ve spojitosti
s nepřijetím milionu dolarů, ale i s možným otcovstvím, označuje za
největší mozek minulého století. Nakonec i Poincaré je připomínkou jiného
geniálního Žida. Vždyť ve stejné době jako Einstein formuloval základní věty
teorie relativity! Navíc v inscenaci Tygra v tísni hraje Poincarého
Achab Haidler, který vypadá jak roztančená Klausová synagoga! A tančící Achab
je prostě úžasný! Především je však úžasný ten počet geniálních mozků, které
dal světu tak malý národ.
Režisér a dramaturgyně
(nebo dramaturg a režisérka) souboru doplnili čtyři dialogy čtyřmi kuplety,
které jako předěly odzpívají postupně všichni herci. Moc mě to bavilo. Měl jsem
pocit, že i herci si to užívají. Dával jsem si pozor, jestli jim bude rozumět –
to totiž byla jediná vada, kterou po premiéře inscenaci vytkla sekernice
Machalická. Asi si její kritiku vzal soubor k srdci – rozumět bylo i
Achabovi přes ty jeho kolozuby. Úspěch hry stojí a padá právě s výkony
herců – dialogy, ač dobře napsané, nelze odrecitovat. Herec má minimální
prostor, protože až na pád vajíček v petrohradském konzumu nemá po ruce dramatickou
situaci. No, a pak ten závěr. Autor to inscenátorům neusnadňuje. Ale vůbec.
Jako by zapomněl, že nepíše pro svou noru Nejhodnějších medvídků. V jedné
chvíli jsem měl pocit, že spadl řemen a herci se trochu ztrácí. Po představení
jsem zaslechl, že právě v závěrečném obraze se na poslední chvíli krátilo.
To byl možná ten problém. V každém případě je v tomto místě hry, kde
by měly vygradovat všechny otevřené i podpovrchové linie (setkání géniů,
skrývání identity, odmítnutí milionu dolarů, výjimečnost individuí v diaspoře,
komunikace přes propast více než sta let…) obrovský prostor pro režiséra
interpretovat autorem předloženou zběsilou situaci. Už při četbě hry jsem si
říkal, jak moc se autor nejspíš těší, jak se režisérstvo se závěrečným obrazem
jeho hry vypořádá!
Kombinace Lewinskeho,
Tygra v tísni a Vily Štvanice se vysloveně vydařila. A v baru jameson
jen za 54 korun. Krásný večer!
Praha – Štvanice,
25.4.2016
P.S. Tak jsem zvědav,
Dane :-) !
Žádné komentáře:
Okomentovat