I po třech nádherných představeních úvodní sezóny nového
Zábradlí bych nejspíše váhal jít na představení s názvem Velvet Havel. Naštěstí
jsem stihnul ukázku v Divadlo žije, a pak si také dobře pamatoval, jakou peckou
byla dramatizace korespondence V + W. Takže, když hned po skončení TV magazínu o divadle zakoupila
K. znalá finančních pohybů na internetu vstupenky na druhou premiéru nové
inscenace DNZ „Velvet Havel“, schylovalo se k dalšímu divadelnímu
zážitku.
Autor Miloš Orson Štědroň s režisérem Janem Fričem
připravili divadelní smršť, férii, musical i drama v jednom. Představení
má spád, herci hrají s chutí a jako o život – Marie Spurná je prostě
hvězda, Petr Jeništa postavu Miloše Havla, Václavova strýce, nehraje, on prostě
Havlem je. Už tradičně jsme se neshodli na hodnocení výkonu Anežky Kubátové –
podle mne byla výborná.
Tisk, divadelní blogy i společenské magacíny jsou plné
recenzí a úvah nad bořením či nebořením Havlova pomníku či mýtu (když už se v masmédiích
klasické kritiky nedočkáme… nebo čtu blbý noviny). Kritik nejsem, a do úvah se
pragmaticky nebudu pouštět – kdo představení neviděl, nemusel by pochopit, kam
se moje myšlenky rozbíhají. V každém případě představení doporučuji z několika
důvodů! Zaprvé lze inscenaci Orsonova textu vnímat neředěně, jako divadlo bez
politických konotací či úvah nad úlohou osobnosti v dějinách. Nebo stačí
naskočit na lehkou notu a férii si prostě užít – s povedenými písničkami a
velmi slušnými pěveckými výkony, kostýmy, fóry, vtipnou scénou… Třetí možností
je ponořit se do monologů a dialogů, zkoumat historický odlesk, porovnávat s vlastní
zkušeností či s tím, co kdy kde jsme o Havlovi přečetli. Naštěstí
představení je namícháno tak šikovně, že mne ani na chvíli nenapadlo preparovat
nějaké dílčí prvky, ze kterých je složeno. A už dost, svádí mě to k mudrování…
Letošní sezona tedy byla jednoznačně ve znamení „brněnského“ Zábradlí.
Naposledy jsme něco takového zažili v roce 1999, v posledním roce
Léblovské jízdy s Čechovem. Letos jsme ale dostali, a také využili šanci,
být přímo u zrodu legendy. A těším se, že si tu pověstnou sedmiletou periodu
nového Zábradlí jaksepatří užijeme! Nesmím zapomenout ještě na jednu výjimečnost sezóny. Tou byl můj soukromě pozdní objev Nejhodnějších
medvídků. Osud to tak holt namíchal, že s mnohaletým zpožděním jsem se
potkal s divadlem, které se tak líbilo Pumpídovi. Jemu by se moc líbilo i v Krobově Studiu Paměť! Byla to letos bohatá
divadelní tabule s vrcholem v Ucpaném systému. Jen kdyby vyšel ještě dezert a digestiv na závěr. Tím
dezertem by pro mne byla zpráva, že divadelní spolek Opera začal zkoušet
poslední Jardovu hru, a digestiv bych si rád vychutnal v Hronově.
Neověřené zprávy říkají, že letos by se mohl výběr z amatérské úrody opět
vydařit…
A jak to tedy bylo s tím ejakulujícím Klausem? Jsem
jeden z posledních věrných Velkého Kormidelníka. Samozřejmě jsem čekal, že
představení se nemůže obejít… že představení se nemůže neotřít o Václava Druhého.
Trochu mi trnulo, protože všechny ty pokusy pražské kavárny „ftipně“ glosovat
bývalá konání, dikci či sebestřednost žijícího obelisku byly či jsou navýsost
trapné. A tady najednou zahraje Klause žena v roli Univerzála (Natália
Drabiščáková), v masce stromu a celá krátká scéna je opravdu vtipná i
s tím podtržením masově vděčného jájínkovství. Prostě jsem řval smíchy,
když herečka při každém zopakování slůvka JÁ zároveň vystříkla z dětské
stříkačky! Ale aby mi bylo věřeno, že se nejednalo o blbý prvoplánový vtip, je
třeba vidět na vlastní oči...
Praha, 14.5.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat